Konečně to vyšlo a při naší druhé návštěvě národního parku Nelson Lakes jsme měli alespoň trošku rozumné počasí a mohli se tak vydat do místních kopců. První den po našem příjezdu sice nebyl ještě ideální a tak jsme ho strávili odpočinkem a plánováním. Další den už nám ale nic nebránilo vyrazit. Předpověď slibovala dva pěkné dny a pak se opět měly přihnat silné deště. Počítali jsme tedy s tím, že poslední den našeho trekování zmokneme, protože jsme si naplánovali 3-denní trasu. Ta vedla z parkoviště přes hřeben k Angelus Hut. Další den jsme chtěli pokračovat k sousednímu jezeru k Sabine Hut. A poslední den nás čekala cesta údolím zpět na parkoviště.

Den první

Už by jsme asi opravdu měli dělat něco s naší organizací, protože nám vždy neuvěřitelně dlouho trvá než se ráno vyhrabeme, nasnídáme, zabalíme batohy a jsme připraveni na cestu. Tentokrát jsme začali šlapat kolem půl dvanácté. Ale čekalo nás pouze 12 km cesty, takže jsme věděli, že času máme dost. Ze začátku cesta prudce stoupá lesem k hřebenu kde se nám otevřeli úchvatné výhledy. Počasí bylo perfektní a protože jsme moc hezčích hřebenovek nešli, tak jsme si to náležitě užívali. I přes to jsme byli rychlejší než všichni ostatní turisté co začínali podobně jak my. Cesta přes hřeben byla ze začátku pohodlná. Později se jde ale přes rozlehlá kamenitá pole a tak jsme museli být opatrní. Nebylo to ale nic zvláště nebezpečného a tak jsme kolem páté hodiny odpoledne dorazili na chatu, kde jsme strávili první noc. V chatě už bylo docela živo, ale pár lidí dorazilo i po nás. Dali jsme si naší obvyklou večeři, užili si kávu na terase s výhledem na jezero a po setmění šli jako obvykle spát.

Den druhý

Tentokrát jsme se vyspali vcelku dobře. Jako doma to nebylo, ale zažili jsme horší noci v DOC chatách. Po snídani a sbalení věcí jsme už po deváté hodině byli na cestě. Směřovali jsme si to k Sabine Hut. Čekal nás nenáročný výstup hned na začátku. Pak několik traverzů po kamenných polích. To byla nejhezčí část celého dne. Počasí bylo přesně dle předpovědi a tak jsme šli pod modrou oblohou. Když jsme přešli hřeben čekal nás velmi prudký sestup k jezeru Rotoroa. Naše kolena dostala pořádně zabrat a my začali proklínat náš nápad jít touto cestou. Svah byl místy opravdu hodně prudký a občas to klouzalo po kamenech skrytých pod hlínou či kořenech. Dost se nám ulevilo když jsme po 4 hodinách dorazili na Sabine Hut. Dali jsme si zde kratší pauzu na jídlo a kávu a pokračovali jsme dál v cestě ke Speargrass Hut. Původně jsme chtěli spát zde, ale kvůli počasí, které slibovala předpověď na další den, jsme se rozhodli pokračovat, abychom spali blíže ke konci treku. Čekalo nás dalších 10 km více méně stále jen do kopce. Cesta vedla po celou dobu lesem, takže nám utíkala velmi pomalu. Terén nebyl nijak zvlášť příjemný, opět samé kořeny apod. Takže jsme si museli hlídat kam šlapeme a připadalo nám to poměrně dost vyčerpávající. Popravdě nás to už ani nebavilo. Asi jsme si naložili moc velkou porci treků v poměrně krátkém čase a už jsme toho zkrátka měli dost. Dost se nám tedy ulevilo, když jsme po 4 hodinách dorazili na naší chatu. Odměnou nám bylo to, že jsme tu tentokrát byli úplně samy a mohli si tak užít klidu a určité pohody. Usínalo se nám dobře, protože jsme věděli, že další den nás čeká jen 8 km, i když jsme počítali s tím, že půjdeme v dešti.

Den třetí

Příjemné překvapení nás čekalo hned po ránu. Nepršelo! Hned se nám vstávalo lépe a po snídani jsme se vydali na zbývající část cesty. Cítili jsme velkou únavu a tak se nám šlo celkem ztěžka. Mě navíc dost bolelo koleno, protože jsem při sestupování minulý den celkem nešikovně spadl. Cesta měla vést celou dobu údolím kolem řeky a neočekávali jsme žádné kopce. Nakonec to bylo trošku jinak, protože trasa cesty se evidentně kvůli sesuvům půdy trošku změnila a nebylo to tak jednoduché jak jsme čekali. Občas nějaké stoupání, občas se muselo přes řeku, kořeny a stromy na cestě už nás nepřekvapily. Po cca 2.5 hodinách jsme se konečně dostali k našemu autu a tím pro nás tento trek skončil. Měli jsme opravdu velké štěstí na počasí, protože jen co jsme nasedli do auta tak začalo pršet a po zbytek dne nepřestalo. Konečně se štěstí usmálo i na nás.

Z tohoto treku jsme se vrátili snad nejvíc vyčerpaní. Přitom nebyl zdaleka tak náročný jako jiné co jsme už absolvovali. Nejspíš za to může už naše celkové vyčerpání, protože jsme touto dobou byli na cestách cca měsíc a půl a měli jsme nachozeno přes 300 km z 90 % s těžkými batohy na zádech. Je to už dlouhá doba a nejspíš se to na nás podepisuje. I tak se nám ale tento trek moc líbil. Zvláště pak samozřejmě hřebenové části. Pokud bych ho měl jít znovu vyrazil bych stejnou cestou k Angelus Hut. Z ní bych pokračoval směrem k Sabine Hut na konec hřebenové části. Zde bych to otočil zpět k Angelus Hut a sešel ke Speargrass Hut z druhé strany. Vyhnul bych se tak 18 km dlouhému pochodu lesem včetně toho šíleného sestupu k Sabine Hut.
Tímto trekem po nás také téměř skončilo cestování po Jižním ostrově. To mě je trošku líto, protože “jižák” toho nabízí spoustu. Viděli jsme toho ale hodně a mám z toho opravdu dobrý pocit.